Články‚ videa a reportáže

  Články, videa a reportáže

Na tomto místě si můžete přečíst nebo poslechnout několik reportáží a kratších nebo delších článků z cest. Týkají se mých osobních zážitků nebo poznatků z cest, nebo nebo věcí, které mne během cestování zaujaly. Další zde budou postupně přibývat. Také tu můžete shlédnout pár videí ze zájezdů, které průvodcuji. Přeju vám příjemné počtení nebo poslech.

Seznam článků a videí:

 


Po stopách dinosaurů do AlpStráň u Rovereta v italských Alpách, na které se nacházejí stopy dinosaurů

Možná si teď říkáte, copak je tohle za blbost? Do Alp a za dinosaury? Vždyť už přece dávno vymřeli! Nezbláznil se ten Milan snad? Kdepak … V následujícím článku se s vámi chci podělit o dva pěkné výlety do nitra Alp. Při nich si nejen vychutnáte krásy přírody, horskou alpskou architekturu, nebo vysokohorskou turistiku, ale hlavně během nich zažijete i něco navíc – doslova se projdete ve stopách dávno vyhynulých tvorů, kteří žili v místech, kde se dnes zdvihají Alpy, před mnoha miliony lety. 

Za dinosaury k jezeru Garda

Italské jezero Lago di Garda nejspíš není třeba představovat nikomu, kdo už v této části Alp někdy byl. Pro ty z vás, kteří ho snad ještě neznáte, jen pár vět úvodem, abyste měli jasnější představu, kam míříme. Garda leží v severní Itálii a je největším italským jezerem vůbec. Jezero vzniklo v poslední době ledové a bylo vytvořeno táním Etschkého ledovce. Jeho délka je více než Až 40 cm dlouhé stopy býložravého dinosaura z čeledi Vulcanodontidae50 km a max. šířka pak kolem 17 km. Severní část jezera tak trochu připomíná norské fjordy. Rozloha jezera činí neuvěřitelných 370 km2. Zajímavé je i to, že jezero leží pouhých 65 metrů nad hladinou moře, zatímco okolní vrcholky Alp se zdvihají místy do bezmála 2.500 metrů. Díky tomu vládne na březích kolem jezera typické středomořské klima (a také tam roste středomořská vegetace), zatímco o kousek výše je klima i vegetace vyloženě alpského charakteru.

Kolem jezera se dá podnikat spousta nejrůznějších aktivit – koupat se v něm, podnikat horské túry, plavit se po vlnách jezera na lodi či windsurfingu, poznávat malebná horská městečka a zříceniny hradů, šplhat po via ferratách, vyrážet na cyklovýlety, v zimě lyžovat, ... a mimo to všechno také vyrazit po stopách dinosaurů. Takže, jdeme na to!

Naše první místo, kde se můžete projít mezi dinosauřími stopami, se nachází jen pár kilometrů na východ od severního konce jezera Garda, poblíž města Rovereto. V blízkosti prochází i dálnice A22, takže i v případě, že jen „projíždíte“ někam jinam do Itálie, se tu můžete na pár hodin zastavit, protáhnout se při tomto nenáročném výletu a pak zase pokračovat dál. Pokud sem přijíždíte autem, asi nejlepší místo na zaparkování najdete na jižním konci Rovereta, ve čtvrti zvané Lizzana. Na kopečku nad městem se tu nachází Castel Dante, což je monumentální památník vojákům padlých během 1. světové války ve zdejších horách, a také jejich kostnice. Kousek pod památníkem je parkoviště a také výchozí bod našeho výletu. Odtud vyrážíme směrem na jih po malé a místy rozbité asfaltce zvané Strada degli Artiglieri. Ta vede mezi vinicemi a částečně i menšími lesíky. Silnička se místy docela kroutí a po nějakých 45 min. chůze nás dovede do zatáčky, kde je informační cedule a začíná naučná stezka k samotným dinosauřím stopám. Teoreticky by šlo autem dojet až sem, ale silnička je místy opravdu hodně úzká a moc místa na zaparkování tu taky nenajdete. Naučná stezka je označená jako Piste dei Dinosauri nebo Orme dei Dinosauri. Od infocedule dále jdeme po širší, šotolinové cestě a po asi 10 min. jsme na okraji samotné lokality se stopami pradávných plazů. Před námi se rozprostírá šikmá, otevřená stráň, na které se na vápencových plotnách dodnes dochovaly otisky několika desítek jedinců 3 nebo 4 druhů dinosaurů. Stráň se nachází v nadmořské výšce 500 – 650 metrů.

Válečný památník Castel DantePodle paleontologů, kteří zde prováděli výzkum, jsou stopy přibližně 200 miliónů let staré, pocházejí tedy z druhohor, období konce triasu a počátku jury. Stopy na této lokalitě patří jak býložravcům, tak i masožravým dinosaurům. Ty největší z nich dosahují délky až 40 cm a patřily prý býložravému dinosauru z čeledi Vulcanodontidae, který vážil 1 až 2 tuny a měřil kolem 5 – 6 metrů. Můžeme tu narazit i na stopy masožravého Ceratosaura, který sice nebyl tak velký, ale i tak prý dosahoval hmotnosti až kolem 800 kg. Zhruba uprostřed lokality narazíme na dva dřevěné, vyhlídkové ochozy, odkud je na stopy pěkný výhled. Také jsou zde další informační tabule, kde si na obrázcích uděláte dobrou představu, jak asi tito obří plazi vypadali. Celou lokalitu lze během půlhodinky obejít jako okruh.

Návrat zpět k památníku a parkovišti je pak opět po stejné asfaltce. Celkově měří trasa kolem 8,5 km a dá se projít za nějaké 2,5 – 3 hod. i s prohlídkou samotných stop. Trasa není nijak zvlášť náročná a je vhodná i pro rodiny s menšími dětmi. Celý výlet můžeme zakončit třeba prohlídkou již zmíněného vojenského památníku Castel Dante, ve kterém mimo jiné uvidíte i hroby československých vojáků. Od památníku se vám navíc otevře úžasný výhled po okolní krajině a horách. 

Dinosauři poblíž Mont Blancu

Druhým místem, kam se za dinosaury vypravíme, je oblast kolem legendárního Mont Blancu – nejvyšší hory Alp. Toto své prvenství si Mont Blanc zasloužil svoji výškou, která činí 4.810 metrů, a je tak současně i nejvyšším vrcholem celé Evropy.

Horský kotel mezi dvěma hřbety (místo uprostřed snímku, kde je nejvíce sněhu) poblíž přehrady Lac ďEmosson ukrývá vzácné dinosauří stopyZdejší dinosauří stopy se nenacházejí přímo v samotném masivu Mont Blancu, ale pár kilometrů severně od něj, v sousedním horském hřebeni. Najdeme je v těsné blízkosti francouzsko-švýcarské hranice, nad známým údolím Val de Chamonix. Stopy samotné leží ale již na švýcarském území. Dostat se k nim už není v tomto případě tak úplně jednoduché (jako u jezera Garda). Připravte se na minimálně půldenní, ale možná také celodenní vysokohorskou túru. Bude záležet, odkud vyrazíte.

Nejjednodušší a také nejkratší cesta začíná od horské přehrady Lac ďEmosson, která leží v nadmořské výšce 1.930 metrů. Dostat se k samotné přehradě můžeme hned 3 způsoby: buď vlastním autem, dále také švýcarským autobusem z vesnice Finhaut, anebo „trojkombinací“ zubačka – horský vláček – lanovka z vesnice Le Châtellard. Třetí možnost je sice relativně drahá, ale za ten zážitek to opravdu stojí. U přehrady můžeme zaparkovat, občerstvit se v místní hospůdce, čeká tu na nás několik vyhlídek, horská kaplička a také dinosaurus v životní velikosti. Zdařilý model jednoho prehistorického ještěra tu pózuje u silnice hned naproti hospodě. V červenci 2016 tudy projížděla jedna z etap známého cyklistického závodu Tour de France. Organizátoři pro jistotu nasadili helmu i dinosaurovi, co kdyby se chtěl taky projet na kole ...

Tento dinosaurus v životní velikosti nás přivítal u horské přehrady Lac ďEmosson. V létě 2016 ještě navíc dostal helmu, protože tudy zrovna projížděla jedna z etap cyklistického závodu Tour de France.Abychom se dostali k samotným stopám, je třeba nejprve přejít po hrázi přehrady. Kousek za hrází narazíme postupně na dvě rozcestí. Trasa je solidně značená červenobílými značkami, na křižovatkách je třeba se držet ukazatelů „Traces de dinosaures“. Horská stezka postupně stoupá nejprve kolem jižního okraje přehrady, dále divokou roklí Gorge de la Veudale, a na jejím konci vyšplhá na vyhlídkový hřbet ve výšce asi 2.500 m. Stopy samotné se nacházejí v těsné blízkosti turistické stezky, v menším kotli jihozápadně pod tímto hřbetem, v nadmořské výšce okolo 2.400 metrů.

Geologové a paleontologové odhadli stáří zdejších stop na nějakých 240 miliónů let. Stopy tedy pocházejí z období úplného konce prvohor a začátku druhohor, kdy vznikaly první druhy dinosaurů. V kotli se na šikmo vyzdvižených vápencových deskách zatím našlo více než 800 různých zkamenělých stop, které patřily snad až 9 různým druhům plazů. Místo bylo objevené a prozkoumané už v roce 1976. Najdeme tu také informační ceduli s podrobnostmi a obrázky.

Připravte se na to, že i uprostřed léta, může v celé lokalitě ležet ještě velké množství starého sněhu (firnu). Mě samotného to celkem překvapilo. Ani ne ten sníh jako takový, na ten  narazíte v Alpách na konci července běžně. Ale hlavně fakt, že samotný kotel se stopami byl v tomto ročním období stále zasněžený, takže dobrá polovina stop nebyla vůbec vidět.

Zpátky k přehradě Lac ďEmosson se můžeme vrátit stejnou cestou. Mnohem hezčí ale je, pokračovat po červenobílé značce dál kolem menší horské přehrádky Lac-du-Veiux Emosson, podniknout tak okruh a vrátit se opačnou stranou. I zde budeme přecházet přes hráz této menší přehrady, ze které se nám otevřou krásné výhledy na okolní hory. Pod hrází navíc stojí horská chata Cabane du Vieux Emosson, ve které se můžeme občerstvit. Celý okruh zabere 4,5 – 5 hod. času, našlapete při něm dobrých 13 km a čeká vás na něm převýšení okolo 800 metrů.

Zkamenělé otisky stop prvních dinosaurů na šikmé skalní stěně poblíž Mont BlancuDruhou možností, jak se ke stopám dostat, je pak celodenní vysokohorský výlet přes hraniční hřeben. Z francouzské vesnice Vallorcine, je možné vyrazit na dlouhý, půldenní výstup do hraničního sedla Col de la Terrasse (2.640 m). Vzhledem k tomu, že vesnice Vallorcine leží jen nějakých 1.250 metrů nad hladinou moře, připravte se na pořádnou makačku, při které nastoupáme více než 1.400 m. Jakmile ale dosáhneme sedla, čeká nás už jenom závěrečný asi 30 min. sestup do kotle k samotným stopám. Obě trasy je samozřejmě možné propojit, tzn. začít např. ve francouzském Vallorcine, a skončit ve Švýcarsku u přehrady Lac ďEmosson. Záleží jen na vás. Ať už se rozhodnete vrátit do Vallorcine, nebo pokračujete dále k přehradě, počítejte s regulérní, celodenní výživnou túrou.

Dinosauří stopy v údolí Vallon ďEmaney

Pro úplnost ještě dodávám, že další, velmi podobná lokalita s nalezištěm dinosauřích stop, jako ta právě popsaná, se nachází také ve švýcarských Alpách, jen o pouhá dvě horská údolí dále na sever. Najdete ji ve svazích mezi horským údolím Vallon ďEmaney a horským průsmykem Col de Barberine. Zdejší stopy jsou podle vědců téměř totožné s těmi, které můžete spatřit poblíž přehrady Lac ďEmosson. Také stáří stop je praktické stejné, tzn. nějakých 240 miliónů let. Místo bylo objeveno až v roce 2011. Celá lokalita se však nachází mnohem dále od civilizace, což v praxi znamená, že během jednodenního výletu se k těmto stopám bohužel nedostanete. Takže kdo by je chtěl spatřit na vlastní oči, musí nabalit věci na minimálně dvoudenní trek a vyrazit s plnou polní do nitra hor. 

Co říci závěrem? Chtěl bych především poděkovat dinosaurům za to, že po nich zůstaly aspoň ty stopy, a my tak dnes můžeme objevovat nová, zajímavá místa. Také věřím, že vás článek alespoň trochu inspiroval k výletům, které můžete někdy v budoucnu podniknout i vy sami.

sepsáno v říjnu 2016

zpět na seznam článků 


Krátká videa z jarního zájezdu po kanárském ostrově Tenerife

Mrkněte se na několik krátkých, ale pěkných videí, která natočila jedna klientka na zájezdu na Tenerife na jaře 2016. Ještě jednou děkuji Mirce za jejich poskytnutí. I když nejsem jejich přímým autorem, zájezd jsem průvodcoval a ve všech mě sem tam uvidíte ...:-))) Hlavně si ale uděláte dobrou představu, jak takový zájezd vypadá ještě před tím, než se na něj přihlásíte.  

Video č. 1: Trailer Treking Tenerife 2016
Video přibližuje celkovou atmosféru zájezdu a různé typy prostředí, které během výletů projdeme.

 

Video č. 2: Tenerife - Pico del Teide
Zachycuje vše podstatné z 2-denního treku na nejvyšší horu Kanárů, Španělska i celého Atlantiku. 

 

Video č. 3: Tenerife - pohoří Anaga
Celodenní výlet divokým pohořím Anaga na východním konci ostrova, včetně okruhu kolem slavného „tenerifského Matterhornu”.

 

Video č. 4: Tenerife - Caňadas del Teide
Toto video zachycuje dva různé výlety v sopečné polopoušti, skalních městech a vysokohorském národním parku Caňadas del Teide. 

 

Video č. 5: Tenerife - pohoří Teno, soutěska Masca
Výlet divokým, severozápadním pohořím Teno a sestup soutěskou Masca k Atlantiku. Vtipné bylo především záverečné nastupování na člun, který nás pak vezl kolem útesů Los Gigantes ... 

Pokud se vám filmy líbily, podívejte se také na fotogalerii z Tenerife. Také si můžete přečíst můj článek o výstupu na nejvyšší horu Kanárských ostrovů. Nebo zjistěte více o zájezdech na Kanárské ostrovy

zpět na seznam článků

přidáno v červnu 2016


Za nejvyšší horou Španělska

Pokud byste snad hledali nejvyšší horu Španělska na Pyrenejském poloostrově, jste vedle jak ta jedle. Gigantický sopečný kužel jménem Pico del Teide totiž neleží v kontinentální Evropě, ale najdete ho uprostřed Atlantického oceánu na největším Kanárském ostrově Tenerife. Svoji nadmořskou výškou 3.718 m je tak nejen nejvyšší horou Kanárů a Španělska, ale současně i nejvyšším bodem celého Atlantiku.

Symbolem národního parku je sopka Pico del Teide

V národním parku Cañadas del Teide

Ať už přijíždíte pod nejvyšší horu Kanárských ostrovů z jihozápadu od vesnice Vilaflor, nebo ze severu od města Puerto de la Cruz, vyrazí vám ta podívaná dech. Borovicové lesy náhle skončí a vy se ocitnete ve fascinující vysokohorské sopečné polopoušti, které vévodí obrovský sopečný kužel, který se zvedá 1,5 až 2 kilometry nad okolní terén. Krajina je tu mírně zvlněná a je tvořena desítkami menších sopečných kráterů, různě barevných lávových polí a planin i bizarně rozeklaných skal.

Celá oblast kolem Pico del Teide včetně hory samotné je od roku 1954 vyhlášená národním parkem o celkové rozloze 18.990 ha. Od roku 2007 je oblast současně vyhlášena jako památka přírodního dědictví pod záštitou UNESCO a je také zařazena mezi lokality Natura 2000. Rostlinným symbolem parku je nádherný, červeně kvetoucí hadinec Wildpretův, který může dorůstat do výšky až 3 metrů.

Skalní města a hora Guajara

Ještě před tím, než začneme šplhat na vlastní vrchol, chceme podniknout několik aklimatizačních túr v srdci národního parku. Hodláme při nich prozkoumat skalní města, a výstupem na horu Guajara se aklimatizovat na samotné Pico del Teide. První ze skalních měst, do kterého vyrážíme, Skála zvaná Boží prst ve skalním městě Roques de Garcíase jmenuje Roques de García a leží v těsné blízkosti příjezdové silnice. Když sem přijedete, můžete mít pocit, že se svět zbláznil. U vstupu do skalního města bývá pravidelně velké množství lidí. Je to však klamný dojem. Většina turistů se tady pouze vyfotí na vyhlídkách, během 20 minut opět nasednou do klimatizovaných aut a autobusů a odjedou za další atrakcí. Od vyhlídek pokračujeme parádní, cca 2,5 hod. okružní stezkou kolem celého skalního města. Tady už jsme téměř sami, potkáváme jen pár nadšenců, jako jsme my. Všude kolem nás jsou jen divoce pokroucené skály, které září okrovými, oranžovými, hnědými a černými barvami. Jedna ze skal se jmenuje Roque Cinchado a někdy se jí říká Boží prst nebo také Kamenný strom. Některé skály jsou děravé jako obrovské bloky ementálu. Monumentální skalní blok zhruba uprostřed okruhu se zase nazývá Katedrála a občas na něm bývají k vidění horolezci. V závěru okruhu jsme uchváceni oblastí zvanou azulejos, kde se dá vidět fascinující, zelenomodrá láva.

Během odpoledne jdeme navštívit další skalní město zvané Piedras Amarillas (doslova Žluté kameny). Jak název napovídá, jde o žlutě a oranžově zbarvené skalní bloky, které jsou silně zerodované a díky tomu opět nádherně vytvarované. Větrná, mrazová i vodní eroze zde za tisíce a tisíce let vytvořila spoustu dutin, průlezů, převisů a menších jeskyní, kterými nadšeně prolézáme. Nakonec si děláme piknik v sedýlku mezi dvěma skalními věžemi s fantastickým výhledem na Pico del Teide v pozadí.

Druhý den se sem vracíme a okrajem skalního města stoupáme jednou ze stezek nejprve do horského sedla Degollada de Ucanca a odtud dále po příkré skalní římse až na vrcholek hory Guajara (2.715 m). Ta se nyní stala naším dalším cílem. Výstup není nijak technicky náročný a za necelé 3 hodiny skutečně stojíme na vrcholu hory. Fouká sice studený vítr, ale výhledy jsou opět fascinující. Na severu vyplňuje celý obzor Pico del Teide, jižní svahy postupně klesají až k pobřeží Atlantiku. A úplně na jihovýchodě vystupuje z vln oceánu Gran Canaria, druhý největší z kanárských ostrovů.

Guajara je nejvyšším bodem tzv. Centrální kaldery a zdvihá se cca 700 metrů nad okolní krajinu. Tato kaldera byla kdysi součástí gigantického stratovulkánu, který podle vulkanologů mohl mít až kolem 5 km výšku a byl zhruba před 300.000 lety rozmetán na kousky. Dnes z celého původního vulkánu zůstala jen část okružního prstence hor. I tento zbytek je však monumentální, jeho průměr je kolem 17 kilometrů.

Tufové věže Paisaje Lunar

Po jižních svazích Guajary se dá relativně snadno sestoupit k poslednímu ze zdejších skalních měst. Jmenuje se Paisaje Lunar, tedy doslova Měsíční krajina. Je ze všech nejmenší, leží nejníže a je tedy již schované v borovicovém lese. V tufovém svahu zde eroze vymodelovala několik desítek pravidelných, okrově zbarvených, tufových kuželů. Pohled na ně je pastvou pro oči i naše foťáky. Po lesních cestách nakonec sestupujeme až do horské vesnice Vilaflor, která se honosí tím, že je nejvýše položenou a trvale osídlenou vesnicí nejen na Tenerife, ale údajně i v celém Španělsku. Končíme v místní hospodě na pivu a kafi a těšíme se na zítřek. Po dvou dnech, které jsme zde strávili, jsme aklimatizováni a lépe připraveni na samotný výstup.     

Vzhůru na chatu Altavista

Hned na začátku je nutno podotknout, že z jižní strany hory vede k vrcholu Pico del Teide moderní kabinková lanovka. Nevede však až na samotný vrcholek, ale pouze na vyhlídkový chodník jménem Rambleta ve výšce cca 3.550 metrů. Lanovku využívá zhruba 95% všech turistů, kteří sem v průběhu roku přijedou, mnozí z nich pak i pro cestu dolů. Nahoře na vyhlídkovém chodníku ale také většina těchto turistů skončí. Pro výstup na samotný vrcholek Teide je nutné opatřit si specielní povolení, které vydává správa národního parku. Jenže ta sídlí v hlavním městě ostrova, relativně daleko od běžných turistických U jednoho z Teidských vajecletovisek, a tak si toto povolení vyřídí opravdu jen málokdo. Navíc povolení platí jen pro konkrétní, určitou hodinu a pokud ji prošvihnete, máte prostě smůlu. Ochránci národního parku, kteří sedí denně u výstupové stezky, jsou totiž nekompromisní ... Cestu lanovkou vám tady ale popisovat nechci. Pravda je, že na vrcholu jsem byl asi 10x a lanovkou jsem dodnes nejel.

Náš pěší výstup začíná u příjezdové silnice ve výšce kolem 2.300 metrů nad mořem. První část výstupu je relativně snadná, protože vede po šotolinové cestě, která se klikatí mezi pemzovými svahy pod horou Montaña Blanca. Nejhezčím ročním obdobím pro výstup je bezpochyby jaro, protože v té době jsou hory rozkvetlé. Navíc tu často leží ještě zbytky zimního sněhu, který polopouštní krajině dodává svěží atmosféru. Hned u cesty vzápětí nacházíme vzácnou violku teidskou, někdy zvanou též chejrolistou (Viola cheiranthifolia). Je to endemický druh rostliny, která roste pouze zde. Asi po hodině výstupu procházíme oblastí tzv. Teidských vajec. To jsou gigantické, černě zbarvené lávové kameny, místy až 4 metry vysoké, které se kdysi utrhly z tuhnoucího lávového proudu, kutálely se po svahu hory, a obalily se další lávou. Jejich téměř magický vzhled je daný tím, že leží na světle okrové, lávové pemze, která zvýrazňuje jejich monumentálnost. Za posledními vejci šotolinovka končí a my stojíme na vrcholku Bílé hory (Montaña Blanca), na vyhlídce ve výšce 2.750 m. Děláme si zde pauzu před dalším výstupem a kocháme se výhledy na velkou část národního parku. Po pauze nás čeká stoupání v sopečné suti a mezi kameny téměř nekonečnými serpentinami stále vzhůru. Slunce nemilosrdně peče, stín žádný a nadmořská výška se už také začíná projevovat zvýšenou únavou. Po necelých dalších dvou hodinách výstupu stojíme konečně u horské chaty Altavista ve výšce 3.260 metrů. Altavista je v současné době jedinou turistickou horskou chatou na celém ostrově a právě na ní budeme dnes nocovat. V podvečer se ubytováváme ve společné noclehárně a v kuchyňce si chystáme večeři. Hospoda zde nefunguje, a tak večeříme ze zásob, které jsme si sem sami donesli.     

Východ slunce na TeidePři východu slunce na vrcholu pozorujeme 100 km dlouhý stín hory

Ráno vstáváme brzy, kolem 4:30 hod., rychle balíme a snažíme se něco sníst. Kolem čtvrt na šest vyrážíme ještě za úplné tmy s čelovkami k vrcholu. Je zima, fouká vítr a teploměr ukazuje těsně pod nulou. Stezka se klikatí jako had, a hned od chaty nabírá výšku. Stoupáme pomalu, výstup nám zpomaluje tma, nerovná kamenitá stezka, vítr a také nadmořská výška. O něco výš také závěje zmrzlého sněhu. Nejsme tu ale sami – kolem nás jako světlušky blikají čelovky dalších turistů, kteří na chatě spali jako my. Asi po hodině výstupu, když už se začíná rozednívat, dosahujeme rozcestí u terasy Rambleta.

Pico del Teide není vyhaslá, ale pouze spící sopka. Poslední zaznamenaný sopečný výbuch tu byl v roce 1798, kdy se ze sousedního kráteru Pico Viejo valila láva po dobu tří měsíců. Těsně pod vrcholem se nachází menší kráter o průměru asi 70 metrů, ze kterého stále uniká značné množství sirných výparů. Říká se jim solfatary a jejich teplota může být až 86°C.

Sněhová pole pod vrcholem Pico del TeideChvíli odpočíváme a nabíráme dech u horní stanice lanovky, která v tuto chvíli ještě nejezdí a pak pokračujeme do závěrečné fáze výstupu. K vrcholu nám zbývá už jen 200 výškových metrů, ale nadmořská výška je dost znát a tak po chvíli opět funíme jako lokomotivy. Když konečně dosahujeme vrcholu, je už téměř ráno. Fouká studený vítr, teploměr ukazuje mínus šest stupňů. Slunce se ale ještě schovává za východním obzorem, a než vyjde, snažíme se trochu zahřát zachumláni v čepicích, rukavicích a s kapucí na hlavě. V naší skupince se ujala hláška: „Je tu zima jako na Kanárech!“. Kolem nás to smrdí jako v pekle, sirné výpary jsou tu cítit skoro všude. Asi po 15 minutách to konečně přichází. Mezi mraky na východě začínají probleskovat první růžové paprsky vycházejícího slunce. Vrcholek Teide je během chvilky nasvícen žlutooranžovým ranním sluncem. A pak nastává ta hlavní podívaná. Nad západním obzorem se náhle objevuje tzv. Sombra del Teide – více než 100 km dlouhý stín hory, který ranní Teide vrhá daleko do Atlantiku. Nádhera. Stín vzniká hlavně díky tomu, že hora je dostatečně vysoká a okolní kopce jsou naopak o víc než kilometr nižší. Parádní odměna za to namáhavé stoupání a ranní vstávání. 

Vyhlídky a ledová jeskyně

Asi po třičtvrtěhodině strávené na vrcholu zahajujeme sestup. Po sestupu zpátky na terasu Rambleta se jdeme ještě projít na dvě parádní vyhlídky. Východní se jmenuje Mirador de Fortalezza a je z ní vidět hora Fortalezza, část severního pobřeží a v dálce pohoří Anaga. Vyhlídka za západě se nazývá Mirador de Pico Viejo a je z ní neuvěřitelný výhled na západní část ostrova, ostrov La Palma vystupující z pasátových mraků, ale hlavně na třítisícovou sopku Pico Viejo. Ta sice zdaleka není tak vysoká, jako Teide, měří jenom nějakých 3.135 metrů, ale její téměř kruhový sopečný kráter je vůbec největším a nejhezčím celistvě dochovaným, klasickým sopečným kráterem na Tenerife.

Humornou scénku zažíváme u horní stanice lanovky, která už mezitím začala jezdit. Vystupují z ní první turisti, kteří se jdou projít po vyhlídkovém chodníku ve tříapůltisícové výšce. Některým z nich ale očividně není nejlépe, dva z nich vidíme, jak zvrací ohnuti přes zábradlí hned u lanovky. Takhle to dopadá, když jste na dovolené v hotelu u moře, celý týden se jen koupete a válíte u moře a pak si vyrazíte bez aklimatizace na jednorázový výlet na pořádně vysoký kopec. Ti chudáci dojeli během hodiny a půl autem nebo autobusem od moře pod lanovku do výšky 2.350 metrů, lanovka je během chvilky vyvezla až do třech a půl tisíc metrů a měli zaděláno na problém.   V nitru Ledové jeskyně

Před definitivním návratem na chatu ještě odbočujeme ze stezky a jdeme se podívat na Ledovou jeskyni. Přestože je jeskyně blízko stezky, moc turistů do ní nechodí. To nám ale spíš vyhovuje. Jeskyně je vlastně taková obří dutina v zemi uzavřená mezi skalami. Od vstupu je do ní spuštěn ocelový, asi 8 metrový žebřík. Název dostala podle sněhu a ledu, který se na dně jeskyně drží po značnou část roku. V zimě a na jaře tu bývá také dost rampouchů.  

Po návštěvě jeskyně se vracíme na chatu, balíme a kolem poledne sestupujeme v sopečné suti k silnici na El Portillio. Navečer zde chceme chytit autobus a přejet do hlavního města. A pak za dalším dobrodružstvím. Ale to už by byl jiný příběh.

Pokud jste snad zatoužili na Tenerife a horu Pico del Teide vyrazit a poznat tento kout světa na vlastní oči, mohu vám to jen doporučit. Zvu vás proto na některý ze svých zájezdů na Kanárské ostrovy, které pravidelně vždy na jaře a na podzim průvodcuji. Nejbližší vypsaný termín je na jaře příštího roku, v termínu 5.4. – 16.4. 2017. A jestli vám snad nevyhovuje termín již vypsaného zájezdu, nebo byste chtěli připravit akci na Tenerife (nebo jiné Kanárské ostrovy) na zakázku pouze pro vaši skupinu, podívejte se sem

sepsáno v srpnu 2014

zpět na seznam článků

 


Madeirská vína

Uprostřed nekonečných vod Atlantického oceánu leží malý, hornatý a zelený portugalský ostrov – Madeira. Má mnoho přízvisek, je ostrovem pralesů, hor, vodopádů, zavlažovacích kanálů i terasovitých políček, ostrovem orchidejí, ale také ostrovem výborného vína. Vína, které je jedinečné nejenom svou chutí a exotickým původem, ale především unikátním způsobem výroby.  

Jak to všechno začaloRůzné druhy madeirských vín

Již v polovině 15. století se na Madeiru spolu s prvními osadníky dostaly první keříky vinné révy a začalo se s jejím pěstováním. Tato vinná réva pocházela z řeckého ostrova Kréta.

Zhruba o století později, v polovině 16. stol. na Madeiře zastavovaly lodě, aby naložily sudy s místním vínem, které pomáhalo námořníkům neonemocnět kurdějemi díky svému obsahu vitamínů a minerálů. Posléze, když lodě připluly zpět z rovníkových oblastí, zjistilo se, že zbylé nevypité víno má mnohem lepší chuť. Madeirské víno mělo totiž jednu zvláštní vlastnost: dlouhé týdny a měsíce, kdy se kolébalo na plachetnicích po světových oceánech, ani dlouhé skladování v tropickém vedru nesnížily jeho kvalitu – ba právě naopak – jeho chuť pak byla ještě plnější. A tak byli milovníci vína ochotni platit vysokou cenu právě za to madeirské víno, které za sebou mělo co nejdelší plavbu po moři a přitom bylo vystaveno vysokým tropickým teplotám.

Kolem roku 1700 tvořilo víno zhruba 90% madeirského exportu. Podle velmi opatrných odhadů bylo roku 1699 vyvezeno asi 7500 sudů tohoto vína, což v přepočtu činilo více než 3 miliony lahví vína, které se tehdy konzumovalo převážně v amerických koloniích.

Sami Američané si na odtržení Severní Ameriky od Anglie po válce za nezávislost (1775 – 1783) připili vínem z Madeiry. A nešťastní Britové, kteří se z této války vraceli zpět do vlasti, se postarali o to, aby madeirské víno bylo ještě populárnější nejen v Anglii, ale i ve všech koloniích, které Anglii ještě zbyly. Co nyní bylo na denním pořádku v Anglii, stalo se nejen pro ostatní Evropany, ale i pro ruské cary známkou vybraného životního stylu. Dokonce i slavný mořeplavec James Cook připlouval pravidelně do funchalského přístavu na Madeiře, kdykoli se vydával na své objevitelské plavby. Horatio Nelson, anglický námořní admirál, slavný vítěz v bitvě u Trafalgaru, sem připlul už jako mladý muž, a pro Napoleona Bonaparta mohlo být útěchou, že ve Funchalu naložili madeirské malvazové víno na loď, aby mu trochu zpříjemnilo pobyt na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku, kam byl poslán do vyhnanství.

Sklepy s madeirským vínemMadeirská produkce vína dostala těžkou ránu ve druhé polovině 19. století: zákeřné choroby – nejprve plíseň a pak napadení vinohradů mšicí révovou způsobily, že se výroba vína na ostrově téměř zhroutila. Hospodářské následky této pohromy byly pro Madeiru katastrofální.

Je libo pečené víno?

Koncem poloviny 18. století objevili Madeiřané dodnes používaný postup, díky kterému jejich víno získává vysoké procento alkoholu (18 – 21%). Přišli na to, že k ohřátí vína na tropickou teplotu nemusí nutně dojít v tropech, ale že tak mohou učinit i na svém vlastním ostrově pomocí specielního topení. Vynalezli zvláštní pece zvané estufas, které napodobují proces zahřívání, promíchávání a postupného zchlazení. Celý proces se nazývá estufagem a víno se při něm nejprve čtyři až šest měsíců skladuje na teplém místě (velmi často na slunci) a za pomoci trubek s horkou vodou se ohřívá na teplotu cca 45°C. Sami Madeiřané tvrdí, že jejich víno je tak jediné víno na světě, které se doslova „peče v troubě“. Zvláštní zařízení během celého procesu zajišťuje neustálé promíchávání. Poté je třeba víno velmi opatrně zchladit. Aby se zastavil proces kvašení a aby se madeirské víno stalo ještě trvanlivější, přidává se k němu určité množství alkoholu, a sice brandy. Správný okamžik pro přidání brandy do vína je jiný u sušších odrůd hroznů a jiný u sladších. Nakonec je třeba víno nechat zrát minimálně 18 měsíců v dřevěných sudech, většinou dubových. Tomuto procesu se říká scelování a často probíhá v řadě několika propojených sudů, jako tzv. systém soleras. Teprve potom se víno stáčí do lahví. Od vylisování hroznů k prodeji vína tedy uplynou nejméně 3 roky. Hotové víno ale v dubových sudech může zrát řadu dalších let. V minulosti bývaly všechny madeiry vyhlašovány jako ročníková vína, dnes už je to spíše výjimka. Vybraná vína zvlášť vynikajících ročníků se často skladují dvacet i více let. Nejstarší dochovaná láhev madeiry pochází z roku 1772.  

Madeirské víno svojí chutí tak trochu připomíná mnohem známější víno portské. Díky vyššímu množství alkoholu a specielnímu procesu výroby se hotové lahve madeiry mohou skladovat prakticky neomezeně dlouho a archivují se nikoliv ve vodorovné, ale ve svislé poloze.

Druhy MadeiryRočníková vína madeiry z roku 1870

Hlavní druhy madeiry se liší podle obsahu cukru. Běžně jsou zařazovány do tříd, které se nazývají v portugalštině od nejsuššího k nejsladšímu: secomeio secomeio doce a doce. Různí výrobci mohou požívat i jiné názvy, které však také vyjadřují třídu sladkosti vína.  Nejznámější madeirská vína jsou vína dezertní. Vyrábějí se v různých chuťových obměnách, které jsou dány použitím toho kterého druhu vinné révy. Odrůdy jsou následující:

Sercial – vyrábí se z bílého hrozna, jež se pěstuje ve výšce kolem 800 metrů převážně na severu Madeiry kolem obce Seixal. Je příbuzný našemu ryzlinku. Toto suché víno zlatožluté barvy se doporučuje jako aperitiv před jídlem, k polévce nebo k rybě a podávat by se mělo mírně vychlazené. Kvalitní Sercial dozrává alespoň 8 let.

Verdelho – bílé hrozno, kterému se nejlépe daří na severovýchodě ostrova ve výškách 400 – 600 metrů nad mořem. Vinice často bývají lemovány ploty, které je chrání před větrem. Polosuché, výrazné víno zlatohnědé barvy se pije k masu. Je sladší než Sercial, má chuť medu a kouře a Angličané ho často popíjejí k madeirskému dortu. Ročníkové Verdelho musí ležet v sudech alespoň 20 let a další dva roky v lahvích.

Terrantez – je sladší než Verdelho a tvoří přechod mezi ním a polosladkým Boalem (viz dále).

Boal (též nazývané Bual) – tmavé, tělnaté víno ořechové chuti. Vyrábí se z bílého hrozna, které se sklízí ve výšce 400 metrů. Je polosladké a může se servírovat jako náhrada portského. Díky svému aroma se výtečně hodí k sýrům a dezertům.

Malvoisie – nejslavnější madeirské víno se zhotovuje z hrozna Malvasia, pocházejícího ze slunných vinic obklopených útesy na jižní straně Madeiry. Teplo, které skály vstřebají přes den, doslova „vyhřívá“ hrozno v noci. Výsledkem je tmavé, tělnaté víno, které se pije jako digestiv. Angličané ho nazývají Malmsey a pije se k dezertům nebo samotný jako závěr dobrého jídla. V jedné z nejproslulejších vinařských vesnic – Estreito de Câmara de Lobos, se při sklizni tohoto vína pořádá každý rok lidová slavnost, při které jsou hrozny lisovány po starém tradičním způsobu – bosýma nohama účastníků.

Madeirské vinice se nacházejí na tisících maličkých terasovitých polích na úbočí kopcůMadeirský Vinařský ústav uděluje těm nejlepším mokům – po přezkoumání jejich kvality – predikátní název garrafeira. Pod označením Vintage jsou pak tato vína nabízena převážně cizincům. Jako soleras se označují vína, která dosáhla stejného stáří jako vína vintage a pak byla ještě vylepšena smícháním s jinými druhy. I svrchu uvedená ušlechtilá madeirská vína se však míchají, aby se jejich chuť ještě více zjemnila – a právě tento proces je projevem mistrovství madeirských vinařů při výrobě vína.

Dešťová voda

Opravdovým unikátem mezi madeirskými víny je pak specielní víno nazývané Rainwater, tedy doslova dešťová voda. Název vznikl zajímavým způsobem. Námořníci, kteří v 17. a 18. století převáželi sudy s vínem na prodej z Madeiry do Ameriky, si rádi občas přihnuli ... Pochopitelně právě z toho vína, které měli na prodej v podpalubí lodi. Aby to obchodníci za Velkou louží nepoznali, dolévali do sudů s vínem dešťovou vodu. Paradoxní je, že Američanům právě toto víno velmi zachutnalo, a tak se o něco později začalo na Madeiře normálně vyrábět pod novou obchodní značkou. Název zůstal, jen místo dešťové vody se dnes víno ředí vodou specielně čištěnou.   

Slovo závěremVe vinných sklepech rodiny Blandy

V našich krajích se občas madeirská vína dají také sehnat nebo aspoň ochutnat. Vyzkoušet tuto lahůdku lze v některých lepších barech, pokud byste si chtěli koupit celou lahev, sem tam madeiru nabízejí některé naše velké nákupní supermarkety. Nutno ovšem říct, že jde o úplně nejobyčejnější typ nejmladší tříleté madeiry, který na samotném ostrově seženete za pár Euro, zatímco u nás se prodává jako něco exkluzivního. A tak milovníkům dobrých vín, kteří si chtějí vychutnat opravdu kvalitní madeiru stále nezbývá nic jiného, než vyrazit na cesty a tento unikátní mok popíjet přímo v kolébce jeho vzniku, na Madeiře.     

Pokud jste snad zatoužili madeirská vína ochutnat přímo v kolébce jejich vzniku, a máte v oblibě též turistiku, historické památky nebo jarní Květinové slavnosti, zvu vás na některý ze zájezdů na Madeiru, které budu v květnu 2017 opět průvodcovat. A jestli vám snad nevyhovují termíny již vypsaných zájezdů, nebo byste chtěli připravit akci na Madeiru na zakázku pouze pro vaši skupinu, podívejte se sem.

                                                                                  sepsáno v březnu 2013

 fotky z Květinového festivalu na Madeiře si prohlédněte zde

Máte-li zájem vidět přednášku o Madeiře, podívejte se sem.

Zájemcům mohu nabídnout několik typů zájezdů na Madeiru, více najdete zde.

zpět na seznam článků

 

Jak nás vnímají druzí?

Pokud aspoň trochu cestujete po světě, dříve nebo později se dostanete do situace, kdy musíte komunikovat s místními lidmi v dané zemi. Chtě nebo nechtě. Pokud se s nimi dá domluvit anglicky nebo jiným světovým jazykem, bývá to ještě v pohodě. Horší je, když žádný neovládají a musíte hovořit jazykem právě navštívené země. Oblíbenou otázkou domorodců snad všude na světě je: "Odkud jste?". Reakce místních obyvatel na vaši odpověď bývají někdy dost zajímavé. Často si přitom uvědomíte, jak nás ostatní národy vlastně vnímají. Ostatně, posuďte sami v následující trojici krátkých příběhů, které jsem na toto téma na cestách zažil.

Příběh z Turecka 

Svého času jsem ve dvojici projel velkou část Turecka stopem. V centrálním Turecku jsme takhle jednou stopli šoféra kamionu, a ten asi po hodině jízdy zastavil u hospody, že se najíme. Proč koneckonců ne, už jsme taky měli hlad. Vybrali jsme si jídlo a sedli si ke stolu. Hospoda byla hned vedle hlavní silnice, a tak uvnitř seděli hlavně šoféři kamionů. Okamžitě jsme se stali terčem jejich pozornosti, turisti sem asi nejezdili moc často. Za chvíli jich několik přišlo k nám, bavili se nejdřív s naším šoférem a pak se zeptali nás, ze které země že pocházíme. V té době jsme už ovládali aspoň pár tureckých slovíček a frází, ale na odpověď, že jsme z "Çek cumhuriyeti" (tedy z České republiky) nijak nereagovali. Zkusili jsme tedy ovědčené "Czechoslovakia" a zdálo se, že to zabralo. Jednomu z nich se rozzářila tvář poznáním, pokýval hlavou, soucitně nás poplácal po rameni a řekl: Ááááá, Czechoslovakia - Nikolae Ceauşescu".  Na stopu po východním Turecku
 
Během dalšího stopování po východním Turecku nám pak zastavil jeden Kurd. Zeptal se, odkud jsme a když uslyšel odpověď, vytáhl z bundy pistoli a začal mi s ní mávat před obličejem. Pak se zasmál a lámanou angličtinou dodal: „Very good, Zbrojovka Brno!".

Příběh ze Sibiře

Cestou do Verchojanských hor zastavil už pozdě večer náš gruzovik v malé, zapomenuté vesnici ztracené v tajze Východní Sibiře. Jmenovala se Ťjoplyj Ključ. Byla to poslední výspa civilizace před další, dlouhou cestou do hor, kde se dala ještě dotankovat nafta. Přišel k nám jeden starší vesničan, takový typický ruský mužik, který nás vzápětí pozval domů na vodku a nějaké občerstvení. Hned po prvním přípitku z něj vylezlo, že je původem Ukrajinec, který tady na Sibiři žije už řadu let. Asi po třetím stakanu vodky se nás konečně zeptal, odkud že to vlastně jsme. Když jsme odpověděli, že z bývalého Československa, rozzářila se mu úsměvem celá tvář a hrdě povídá: „Tam to znám, byl jsem tam s tankama v osmašedesátém, když jsme vás osvobozovali!".

Příběh z Albánie

V červnu roku 2004 jsem jako průvodce vedl poznávací zájezd po Albánii. Podotýkám, že v té době se zrovna hrálo mistrovství Evropy ve fotbale. Projížděli jsme tehdy východní částí země po silnici zvané „Via Egnatia". Tu cestu původně vybudovali Římané už před více než 2000 lety a některé její úseky tehdy vypadaly skoro stejně, jako za jejich éry. Zkrátka a dobře - šotolinová cesta s dírami se střídala s trochu lepšími úseky drolícího se asfaltu. Na jednom takovém delším asfaltovém úseku bylo vysázeno stromořadí. Náhle, kde se vzali, tu se vzali, se zpoza každé strany silnice vynořil jeden policajt. Skoro jako v pohádce, jenže tohle byla realita. Oba byli nejspíš schovaní za stromy u cesty a tvářili se hodně přísně. Zastavili autobus a vzápětí následovala jeho velmi pečlivá prohlídka. Po chvilce bylo jasné, že se snaží najít sebemenší drobnost, jenom aby nám mohli napařit pokutu a něco na nás vydělat. Přestože si velmi bedlivě prohlídli řidičák, techničák i zelenou kartu, nějak se jim nepodařilo identifikovat, odkud že ti cizinci to vlastně jsou. Ten mladší to po chvíli nevydržel a anglicky se nás na to zeptal. Odpověděli jsme, že jsme z Česka, resp. bývalého Československa. V tu chvíli se jejich obličeje jako mávnutím kouzelného proutku změnily: „Cože, vy jste Češi???? Včera jste to těm Němcům ve fotbale ale parádně nandali. Můžete jet!". Při odjezdu nám téměř zasalutovali.
 
Máte ze svých cest podobné zážitky? Napište je dolů do komentářů. 

                                                                                sepsáno v listopadu 2012

zpět na seznam článků


Interview o Korsice

Podívejte se na cca 25 min. pořad o krásách Korsiky - 4. největšího ostrova Středomoří, které se mnou natočila v dubnu 2012 internetová televize SAT plus. Video je též ke shlédnutí na kanálu Youtube

                                                                                                                   natočeno v dubnu 2012

zpět na seznam článků

 

Veřejná doprava po Kubánsku

Cestovat po Ostrově Svobody na vlastní pěst a místními dopravními prostředky jako obyčejní tamní lidé vůbec nemusí být až tak jednoduché. Občas to s sebou nese tak velká specifika, že i otrlému cestovateli, který už zažil leccos, zůstává rozum stát. Veřejná doprava na Kubě může být totiž někdy doslova traumatizující záležitost.

Dějství prvé: havanští velbloudi   

Jsme v Havaně teprve od včerejška a zatím se tu spíš rozhlížíme. Co nám ale rozhodně neuniklo, jsou specielní havanské autobusy. Havanský velbloud alias camello Vlastně to skutečné autobusy až tak úplně nejsou. Správně se jim říká metrobusy, protože každý takový prostředek pojme až 300 cestujících. Mají označení M-1 až M-7 a jezdí po hlavním městě na sedmi linkách. Kubánci jim ovšem říkají zcela jednoduše camellos. Doslova a do písmene: velbloudi. Název vznikl zcela prozaicky podle tvaru karoserie, která vypadá, jako dva velbloudí hrby. Karoserie je připojena k nákladnímu tahači, který celé monstrum táhne. Systém těchto velbloudů byl původně vytvořen jako provizorní řešení na počátku 90. let minulého století, kdy se Kuba ocitla v katastrofální ekonomické krizi, během které nebylo ani na naftu a benzín do běžných autobusů či aut.

Zastávky většinou nebývají nijak označené, ale dají se celkem snadno vytušit podle zhuštěného a čekajícího chumlu lidí na okrajích ulic. Chcete-li takovým velbloudem cestovat, je to celkem jednoduché. Přijdete k davu lidí a nahlas se zeptáte: „El último?“, tedy kdo je poslední. Zaručeně se vám někdo ozve. Jakmile camello přijede, držíte se za tímto člověkem a snažíte se nastoupit předními dveřmi dovnitř. Chumel lidí někdy vytvoří pokojnou frontu, ale mnohem častěji se zvrhne a připomíná zdivočený dav deroucí se do dveří zuby nehty. Platí se většinou u průvodčího, který metrobus doprovází (cesta vyjde v přepočtu na necelou 1 Kč). Dostat se dovnitř bývá ještě celkem snadné. Mnohem horší je dostat se ven. Vystupuje se totiž zásadně jinými dveřmi, než kterými se nasedalo a vnitřek velblouda bývá narván k prasknutí. Takže kdo cestuje na kratší vzdálenost, vůbec se nemusí dostat se ke správným dveřím včas. Když nás po dvaceti minutách jízdy velbloud konečně „vyplivl“, měli jsme pocit, že další kilometr navíc bychom už asi nepřežili.

Dějství druhé: collectivos

Dav se snaží narvat do collectiva Už hodinu a půl stojíme ve frontě na autobusovém nádraží ve městě Bayamo. Nádraží je zvláštní tím, že odtud nejezdí žádné autobusy, ale tzv. collectiva, tedy doslova „společňáky“. To jsou malé náklaďáky, do kterých se na krytou korbu vleze tak 40 až 60 Kubánců. Fronta před námi se posouvá děsně pomalu. Po další hodině čekání jsme konečně na řadě, dostáváme do ruky papírek s číslem a jdeme k autu.

„Tak to ne! Vás do svýho collectiva nevezmu! Vy jste turisti, a to bych mohl mít velký problémy s policií.“ říká nám šofér.

„A čím teda máme jet?“ ptáme se. Jiná veřejná doprava totiž do horských vesnic v pohoří Sierra Maestra nejezdí.

„To je mně jedno. Vemte si taxíka, nebo třeba jeďte stopem!“.

Zkusili jsme to ještě u třech dalších náklaďáků, ale dopadli jsme stejně. Rezignovaně odcházíme na stopa. Ztratili jsme zbytečně tři hodiny času. Po další půl hodině jsme konečně na výpadovce za městem. K našemu velkému překvapení tu ale nejsme sami, stojí tu ohromný dav lidí. Odhaduji jejich počet kolem dvou stovek. Jsou tu lidé všech věkových kategorií – maminky s malými dětmi, školáci v uniformách i prošedivělí staříci. A všichni někam jedou. Davem se prodíráme k jedinému uniformovanému člověku uprostřed. Má okrově žlutou uniformu a podle ní se mu říká „amarillo“ čili žluťásek. Jeho úkolem je zastavovat kolemjedoucí auta a dosazovat do nich pokud možno co největší počet lidí. Na Kubě se tak šetří pohonné hmoty. Za tuto službu mu platíme 1 kubánské peso (cca 1 Kč) na osobu. Nevýhodou tohoto způsobu dopravy je, že nikdy nevíte, kam a kdy vlastně dojedete. Asi po 20 minutách čekání konečně zastavuje kamion. Další scéna se podobá středověkému dobývání hradu, ke kamionu se úprkem žene asi stovka místních a doslova ztečí zdolávají korbu. Během chvilky už stojíme spolu s nimi na rozlehlé, otevřené korbě a ve zvířeném prachu se snažíme přidržovat bočnic. Jsme opravdu rádi, že konečně jedeme. Tentokrát jsme měli štěstí, kamion jel téměř sto kilometrů.Cesta na korbě kamiónu

Dějství třetí: vlakem

Železniční síť je na Kubě mnohem řidší než u nás. Přesto tu vlaky jezdí. Alespoň občas. Je kolem poledne a my stojíme u výdejny jízdenek na vlakovém nádraží ve městě Camagüey. Rádi bychom vyzkoušeli jízdu místním vlakem.

„Prosím Vás, v kolik jede nejbližší vlak do Santiaga?“ ptám se paní u okénka. „Jeden odjel o půl desáté ráno a další pojede nejdřív zítra ráno. Ale taky možná až pozítří.“

Do vlaku jsme se pokoušeli dostat několikrát, nakonec se nám to podařilo vlastně jenom jednou na trati mezi Havanou a městem Matanzas. Zde jezdí vlaky opravdu pravidelně a tak, jak mají. Možná i proto, že je to jediná elektrifikovaná trať na celém ostrově, kterou ve 20. letech minulého století stavěla americká firma Hershey. Nutno dodat, že cesta vlakem po ní byla velmi příjemná.

Dějství čtvrté: na kole a lodí

Objevit na ostrově půjčovnu kol je jako hledat jehlu v kupce sena. Přesto se nám jedna taková podařila najít v městečku Baracoa na severovýchodním pobřeží. Půjčujeme si jediná zdejší kola, která jsou čínská, značky Minerva a vyrážíme na výlet podél severního pobřeží. Naším Nejmodernější kubánský vlak na trati do Matanzas cílem je místo zvané Boca de Yumurí, kde řeka Yumurí v podobě vápencového kaňonu ústí přímo do moře. Dozvěděli jsme se, že se tu dá pronajmout člun a tímto kaňonem se projet. Po cca 2,5 hod. šlapání jsme na místě. U břehu řeky se líně pohupuje asi dvacítka člunů. Jdeme za vesničany, abychom se domluvili na ceně.

„Áá, vy chcete jet člunem po řece do kaňonu? Hmm, tak to dneska nepůjde.“ říká jeden z vesničanů.

„A pročpak?“ vyzvídáme.

„No víte, máme zrovna rozbitou loď!“

„Ale vždyť vám támhle kotví plno dalších lodí, tak proč nejedeme jinou.“ ptáme se.

„To máte tak. My bysme vás rádi svezli jinou lodí, ale nemůžeme, protože nám to Fidel zakázal.“ říká vesničan a rukou naznačuje Fidelovu vousatou bradu. „A porušit to si nevezmeme na triko. Tady ve vesnici by nás určitě někdo udal!“.

Aspoň že ten výlet na kole nám vyšel.

Dějství páté: stopem na traktoru aneb lodí podruhé

Na severním pobřeží bychom rádi navštívili odlehlý národní park Alejandro de Humboldt, který leží asi 40 km západně od Baracoa. Žádná veřejná doprava tam ale nejezdí. Nezbývá tedy než jít opět na výpadovku na okraj města. Čekáme hodinu, druhou, třetí … Po asi šesti hodinách čekání to v pozdním odpoledni rezignovaně vzdává nejen asi polovina místních, ale zabalil to i žluťásek amarillo. Zůstává nás tu asi dvacet nejvytrvalejších. Nakonec několik místních přemluví kolemjedoucího traktoristu, ten zapřahuje valník a konečně jedeme. Cesta trvá neuvěřitelně dlouho, valník poskakuje na rozbité asfaltce tak, že cítíme každou díru. Zdá se, že šofér schválně najíždí v nejvyšší možné rychlosti do těch nejhlubších výmolů. Již za tmy seskakujeme u vstupu do národního parku. Těch 40 km nám dalo pořádně zabrat, jeli jsme je sem celý den! 

Hlavní důvod, proč jsme se do této odlehlé oblasti vůbec vydali, byla skutečnost, že jsme chtěli vidět unikátní porosty mangrovových pralesů. Věděli jsme, že právě tady je možné pronajmout si člun, plout po kanálech a lagunách a pozorovat porosty mangrovů přímo z paluby. A to nás pochopitelně lákalo. Hned u vstupu do národního parku nás však čekalo nepříjemné překvapení. Uniformovaný strážce nám tam suše oznámil: „Pokud chcete jet lodí na výlet, tak to máte teda smůlu. My už dva měsíce nemáme žádnou naftu do člunu.“

Dějství šesté a poslední: taxiMnoho podobných starobylých aut slouží na Kubě jako taxiky

Z města Cienfuegos je to do Matanzasu asi 200 kilometrů. Na zdejším autobusovém nádraží zjišťujeme ceny a časy odjezdů. Jako všude na Kubě i tady doslova funguje turistický apartheid. Zatímco normální Kubánec zaplatí za jízdné zhruba 40 kubánských pesos (tedy cca 40 Kč), po turistech je nekompromisně vyžadováno 25 CUC (tzv. konvertibilních pesos), což odpovídá zhruba 25 USD za osobu. A to se nám vůbec nelíbí. Nakonec se rozhodujeme k přímé akci. Před autobusákem si domlouváme soukromého taxíka. Ukázalo se, že to byl dobrý tah. Jeli jsme parádním,  nablýskaným, starodávným vozem značky Buick z 50. let, který měl sice svoje nejlepší léta už dávno za sebou, ale pořád fungoval. Do Matanzasu jsme se dostali nejenom dříve, ale i levněji než veřejným autobusem.  

Ne že by se po Kubě snad nedalo cestovat i jinak. Dá se, ale může to být dost jednotvárné. Mezi většími městy lze využít již zmíněných, drahých turistických autobusů (platí se výhradně v CUC), jakmile však pojedete kamkoliv na venkov, máte smůlu. Tam tyto busy nejezdí. Kdo má hodně peněz, může po ostrově jezdit taxíky, kterými se dostanete téměř všude, nebo alespoň tam, kam bude taxikář ochotný zajet. Lze si také za nemalý obnos pronajmout auto a ostrov poznávat takto. Velmi snadno se vám ale může stát, že na 400 km dlouhé trase nenarazíte na jedinou benzínku. Mapy, na kterých by čerpací stanice byly vyznačené, neexistují nebo jsou nedostupné. Toto všechno tedy samozřejmě lze. Tímto způsobem ale nepoznáte další dimenzi Kuby, kterou veřejná doprava skutečně je. Navíc se také připravíte o spoustu jedinečných zážitků a setkání s místními obyvateli.

                                            sepsáno v prosinci 2009

Máte-li zájem vidět přednášku o Kubě, podívejte se sem.

Přijeli jste z Kuby s podobnými zážitky? Podělte se o ně níže v Komentářích.

zpět na seznam článků


Autobusem po Guatemale  

„Antigua, Antigua, Antiguaaaáá, ...“ řve jako pominutý kakaově opálený muž kolem čtyřicítky. Při prvním pohledu na něj je jasné, že je to typický Barevné guatemalské autobusyladino – míšenec, tolik odlišný od čistokrevných indiánů. Nahaněč, výběrčí a pomocník šoféra v jednom. Přední dveře našeho autobusu jsou i za jízdy stále otevřené, chlap je vykloněný polovinou těla ven a mávající rukou a dalšími výkřiky se snaží ulovit případné klienty. Dnes má celkem štěstí, autobus už je narvaný k prasknutí, ale kšeft je kšeft, takže na další zastávce horlivě nahání dovnitř sedmičlennou indiánskou rodinu.  

Velkou část guatemalské dopravy na krátké a střední vzdálenosti zajišťují tzv. „chicken busy“, tedy staré školní autobusy původně z USA. Tam je ovšem už dávno vyřadili z provozu, převezli do všech možných zemí Latinské Ameriky, tedy i sem. Šikovné ruce guatemalských mechaniků je opět zprovoznili a další šikovné ruce místních umělců je vyzdobili takovým způsobem, že připomínají pojízdné galerie. Některé jsou skutečnými uměleckými díly.

Nakládka ovoce před odjezdem Vnitřní vybavení autobusů ale zůstalo stejné jako dřív. Pouze nad hlavou šoféra se ve španělštině vyjímá barevný slogan, který hlásá něco ve smyslu: „Tady jste v rukou Božích“, „Bůh ochraňuje šoféra i tento autobus,“ anebo jiné podobné varianty na toto téma. Ve stokilometrové rychlosti, kterou se náš autobus řítí do zatáček, nás při čtení podobných sloganů doslova mrazí v zádech. Také starý klakson ze 60. let minulého století si za jízdy téměř neodpočine a neustále vydává disharmonickou kakofonii zvuků. Zato ulička uprostřed busu bývá tak úzká, je i běžný český školák s brašnou na zádech by měl problém vůbec projít. O sedačkách ani nemluvě. Prostor na nohy možná stačí pro desetileté děcko, možná vyhovuje i potomkům guatemalských Mayů, kteří rozhodně nejsou žádní čahouni. Nám, normálním středoevropanům s průměrnou výškou kolem 175 cm ale rozhodně nestačí. Aby toho nebylo málo, na dvousedačce běžně sedí 3 až 4 lidi. Nikomu nevadí, že mezi ostatními cestují gringové jako jsme my, a tak se rázem ocitáme v presu lidských těl.

Zajímavou pozici musí zaujmout ti, co sedí na okrajích sedaček směrem do uličky. Velmi pěkně to ve své knize „Jak se mají Mayové“ nazval spisovatel Zdeněk Šmíd, takže já na tomto místě s dovolením použiju jeho terminogii. Když je v autobuse ještě trochu místa, sedne si další jedinec do uličky mezi okraje bočních sedaček tak, že pravým i levým koncem svého zadku „sedí“ a zbytek těla má volně v prostoru. Nemusí se bát, že by spadl, protože tlak cestujících zleva i zprava je tak silný, že ho bez problémů udrží. Tomu se říká tzv. „finta jednohýžďová“. Pokud je ale autobus opravdu nacpaný, musíte použít „fintu dvouhýžďovou“, což znamená, že půlkou svého zadku sedíte na části své sedačky a druhou půlkou se zapřete o zadek někoho cizího z druhé strany uličky. V obou případech tak v autobuse vznikne jednolitá řada pasažérů.

„To by mě fakt zajímalo, co dělají naše bágly?!“ utrousí mezi zuby za mnou jeden ze spolucestujících Čechů. Je úplně přimáčknutý k okénku autobusu a nemůže se kvůli snad stokilové indiánce namáčknuté na něho, ani nadechnout. Co chvíli ještě dostane kopanec do břicha bosou nohou od ušmudlaného indiánka, který se vrtí mamince na klíně. Svou otázkou měl na mysli několik batohů, které už více než půl hodiny leží nepřivázané někde nad námi na otevřené střeše autobusu. V duchu se modlíme, aby tam byly, až budeme vystupovat. Spolu s batohy je střecha plně naložená bednami s kuřaty, koši s ananasem, avokádem a dalším tropickým ovocem, Na autobusáku v Guatemala Citysvazky kopálové pryskyřice a množstvím barevných indiánských ranců neznámého obsahu. Autobus se po krátké pauze rozjíždí k další cestě. Nahaněč teprve po další chvíli slézá ze střechy, kam přihazoval další rance, pytle a bedny, a po žebříku se souká do zadních dveří jedoucího autobusu. Konečně se mu zdá, že autobus je dostatečně plný a teprve teď začíná fáze kasírování. Prodírá se davem mezi sedícími i stojícími lidmi v uličce a od každého vybírá peníze za cestu. Na první pohled by se mohlo zdát, že nemá absolutně žádnou šanci projít. To je ale omyl. Tlačenice tím pádem vrcholí. Ne každý má však u sebe přesnou sumu peněz, a tak se ladino musí, chtě nechtě, doslova probít celou uličkou  ještě minimálně dvakrát.

Konečně dorážíme do bývalého hlavního města Guatemaly – Antiguy. Přestože je cestování guatemalskými autobusy neskutečný a doslova nesmazatelný zážitek, byli jsme po hodině jízdy opravdu moc rádi, že jsme zase venku a můžeme si konečně protáhnout ztuhlá těla.  

Pokud jste snad zatoužili sbalit batoh a vyrazit do této neuvěřitelné středoamerické země, mohu vám to jen doporučit. Zvu vás proto na některý ze svých zájezdů do Guatemaly, který vždy v zimě průvodcuji. Nabízejí se hned dvě varianty - buď Guatemala - poznávací okruh, v termínu 2.2. - 17.2. 2017 anebo Guatemala - poznávací okruh + turistika v horách, v termínu 2.2. - 24.2. 2017.

 Více fotografií z Guatemaly najdete zde.

                                                                                                                                                                                       sepsáno v říjnu 2009

Máte-li zájem vidět přednášku o Guatemale, podívejte se sem.

zpět na seznam článků

 


Z toulek po Madeiře

Vyrazíte-li z naší středoevropské zemičky směrem na jihozápad, dojedete dříve nebo později k  nekonečným vlnám tyrkysového Atlantiku. Zde, necelých 1.000 km západně od pobřeží Evropy, leží poměrně malý, ale neuvěřitelně pestrý, členitý a hornatý kousek pevniny Ilha da Madeira (Ostrov dřeva),Typická madeirská levada zjednodušeně Madeira. Tento portugalský ostrov má dnes mnoho dalších přívlastků: díky příjemnému klimatu se mu říká „Ostrov věčného jara“či „Atlantický Ráj“, díky fascinujícímu rostlinnému světu zase „Květinový koš Atlantiku“, „Ostrov květin“ nebo též „Ostrov orchidejí“.

Voda, levady a horské tunely 

Poté, co první portugalští kolonisté v 15. století osídlili do té doby pustý ostrov, záhy zjistili, že k tomu, aby zde vypěstovali zemědělské plodiny, budou potřebovat svádět vodu ze severní vlhké části ostrova do sušších jižních pobřežních oblastí. Tak začali budovat první zavlažovací kanály zvané levady. Těchto levad postupně přibývalo, nejvíce jich bylo vytvořeno ve druhé polovině 19. stol. a v první půlce století dvacátého. Dnes jich je na ostrově dlouhém zhruba 60 km neuvěřitelných více než 2.000 km. Levady jsou zásobovány jednak vodou z horských pramenů a jednak vodou dešťovou, která je zachytávána v nádržích a jezírkách. Tento zavlažovací systém funguje dodnes a voda je tímto způsobem rozváděna na plantáže banánovníků, vinice a zelinářské zahrádky na jižních slunných svazích ostrova. Voda z některých levad je dnes sváděna též do malých hydroelektráren.
 
Přístupové cesty, vybudované společně s kanály, dnes vytváří zcela unikátní síť stezek pro pěší, které vedou do mnohdy jinak nepřístupných a zcela opuštěných částí ostrova. Cesty jsou různě široké od lesních cest širokých kolem 2 metrů, až po úzké stezičky široké sotva 30 cm. Některé jsou turisticky velmi atraktivní, jiné hůře neudržované levady mohou být ale nebezpečné. Dalším světovým unikátem je mnoho desítek kilometrů horských tunelů, které zde byly vybudovány společně s levadami, aby podstatně zkrátily trasy zavlažovacích kanálů v nepřístupných horách. Část těchto tunelů je také turisticky přístupná, takže v praxi to pak vypadá, že si nasadíte čelovku a vyrazíte skrz horu podél levady napříč tunelem, jehož délka nezřídka bývá i přes 2 km. Zážitek je to vskutku jedinečný.

Madeirské rostlinstvo a Britové

Původní madeirské rostlinstvo sestávalo sice z mnoha botanicky a endemicky zajímavých druhů, nicméně laiky zpočátku až tak moc Endemický ostrovní hadinecneoslovovalo. Vše se začalo měnit od počátku 18. století, kdy se na ostrově usazovaly zámožné britské obchodnické rodiny, jejichž členové si jednak oblíbili zdejší klima a hlavně díky celosvětovému námořnímu obchodu začali na ostrov dovážet rostlinstvo prakticky z celého světa. A tak dnes, o 3 století později, najdeme na ostrově vedle původní ostrovní flóry kvetoucí rostliny z Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, stejně jako z oblasti Středomoří, Nového Zélandu, Austrálie nebo jižní Afriky. Toto rostlinstvo je dnes součástí především pečlivě udržovaných zahrad, veřejných i soukromých parků, alejí a panských domů ve Funchalu i dalších menších osadách na severním i jižním pobřeží ostrova. Specialitou jsou pak jedinečné orchidejové zahrady, ve kterých mohou návštěvníci se zatajeným dechem obdivovat stovky druhů těchto tropických krásek. Ve středních partiích hor, kde byl původní porost již vymýcen, se zase setkáme s borovicovými nebo eukalyptovými lesy, nebo lesními aleji platanů a cypřišů. Původní vavřínovo-vřesovcové pralesy dnes nalezneme pouze v nejvyšších partiích hor nebo v divokých, téměř nepřístupných roklinách a stržích.

São Lourenço a pláž Prainha

Nejvýchodnější madeirský výběžek – mys São Lourenço je hodně odlišný od zbytku ostrova. Zatímco většina Madeiry je zelená a pokrytá Mys Sao Lourencobujnou vegetací, zde vystupují na povrch divoké, holé sopečné skály a rozervané útesy, spadající kolmo do moře. Právě zde je nejvíce cítit síla dávných živlů, které ostrov před mnoha milióny let formovaly. Poloostrov São Lourenço je větrné místo. Vede po něm příjemná horská stezka o celkové délce asi 7 km, koupat se tu ale nedá, stejně jako na většině ostrova. Na jedné ze skal napočítáme celkem 8 různě barevných sopečných vrstev. Je to fascinující podívaná, stejně jako výhledy z rozeklaných útesů dolů na zpěněný Atlantik. 
 
Nedaleko odtud navštěvujeme během odpoledne nejdelší čistě přírodní madeirskou písečnou pláž. Je tvořená tmavým sopečným pískem a její délka je pouhopouhých 60 m. Přesto nebývá nikdy zcela přeplněna. Většina turistů dává přednost hotelovým bazénům. Ale každý správný romantik ví, že vykoupat se právě zde, má skutečně něco do sebe. A pivo v místní hospůdce chutná výtečně.
 

Z Květinového festivaluKvětinový Festival

Madeira je proslavená svými bujarými festivaly a oslavami. Prakticky každý měsíc se tu děje něco zajímavého. V únoru zde bývá slavný Karneval, který si s ničím nezadá s tím v Benátkách nebo v Riu. V květnu tu lze navštívit Cibulový festival, v září slavnosti vína, v říjnu jablečný festival, v listopadu zase Festival jedlých kaštanů … Pro našince bývá rozhodně nejatraktivnější a nejpestřejší světoznámý Květinový festival, který se koná vždy na jaře v hlavním městě Funchalu. Je to opravdu neobyčejná událost, kterou prožívá celý ostrov. Po celý víkend při této úchvatné podívané prochází a tančí v záplavách orchidejí, strelícií, anturií, kal a desítek dalších květin ulicemi města za doprovodu muziky stovky vyšňořených tanečníků a tanečnic oděných do květinových kostýmů. Vše doprovází monstrózní průvody s alegorickými vozy ozdobenými girlandami květin, výstavy aranžovaných květinových vazeb a další doprovodné akce. Kdo tuto událost neviděl na vlastní oči, neuvěří a nepochopí. 

Vzhůru do nebes

O dva dny později již stoupáme mlžným horským vavřínovo-vřesovcovým lesem a skalnatým terénem vzhůru. Neprší, ale vlhkost z mokrého pasátového mraku se stejně sráží na našem oblečení. Počasí ráno dole u moře nevypadalo zrovna ideálně – nad horami visela těžká duchna tmavých mraků, vrcholky byly v nedohlednu. Na sedle Boca do Cerro to polovina výpravy vzdává, ostatní stoupáme dál k vrcholu. Náhle se před námi trochu projasňuje, a čím výše stoupáme, tím je jasněji a tepleji. Nahoře nastává malý zázrak. Samotný vrcholek hory Pico Grande (1.654 m) vyčnívá jen pouhých 25 m nad horní hranicí mraků, svítí na něm sluníčko a nad námi září modré nebe. Rozhlížíme se a nevěříme vlastním očím. Z okolní bílé vaty mraků vystupují jako přízraky pouze nejvyšší vrcholky okolních divoce rozeklaných madeirských hor. Před sebou máme jako na dlani všechny tři nejvyšší hory ostrova i ohromnou náhorní plošinu Paúl da Serra na opačné straně. Ti, kteří to vzdali dole na sedle, udělali pro dnešek rozhodně chybu.

Madeirská vína 

Naše povídání o „ostrově věčného jara“ by nebylo úplné, kdybychom se na závěr krátce nezmínili o vyhlášeném madeirském vínu. Už v průběhu 15. století přivezli Portugalci na ostrov první sazenice vinné révy. Zhruba o století později – v polovině 16. stol. na Madeiře zastavovaly lodě, aby nakládaly sudy s místním vínem, které pomáhalo námořníkům neonemocnět kurdějemi díky svému obsahu vitamínů a minerálů. Madeirské horyPosléze, když lodě připluly zpět z rovníkových oblastí se zjistilo, že zbylé nevypité víno má mnohem lepší chuť. Madeirské víno mělo totiž jednu zvláštní vlastnost – dlouhé týdny a měsíce, kdy se kolébalo na plachetnicích po světových oceánech, ani dlouhé skladování v tropickém vedru nesnížily jeho kvalitu – ba právě naopak – jeho chuť pak byla ještě plnější. A tak byli milovníci vína ochotni platit vysokou cenu právě za to madeirské víno, které za sebou mělo co nejdelší plavbu po moři a přitom bylo vystaveno vysokým tropickým teplotám. Kolem roku 1700 tvořilo víno 90% madeirského exportu. Koncem poloviny 18. století objevili Madeiřané dodnes používaný postup, díky kterému jejich víno získává vysoké procento alkoholu (18 – 21%). Přišli na to, že k ohřátí vína na tropickou teplotu nemusí nutně dojít v tropech, ale že tak mohou učinit i na svém vlastním ostrově pomocí specielního topení. Tento proces se nazývá estufagem a víno se při něm dva až šest měsíců skladuje na teplém místě (velmi často na slunci) a za pomoci trubek s horkou vodou se ohřívá na teplotu 40 – 50°C. Poté je třeba víno velmi opatrně zchladit. Aby se zastavil proces kvašení a aby se madeirské víno stalo ještě trvanlivější, přidává se k němu dále určité množství alkoholu, a sice brandy. Nakonec je třeba víno nechat až půldruhého roku v dřevěných sudech. Teprve potom se stáčí do lahví. Od vylisování hroznů k prodeji vína tedy uplynou nejméně 3 roky. Víno je tedy tak trochu podobné známějšímu portskému. Nejznámější madeirská vína jsou vína dezertní, z nichž nejvíce ceněné je nejsladší, tzv. malvazové víno. Vybraná vína zvlášť vynikajících ročníků se často skladují dvacet i více let.
 
Pokud jste dočetli až sem, zdá se, že právě Vás Madeira zaujala. Třeba si i vy budete chtít připít skleničkou výtečné madeiry přímo v místě, kde toto jedinečné víno vzniklo a okusit krásy „Květinového ostrova“ na vlastní kůži. A pokud byste snad zatoužili vyrazit na Madeiru v mém doprovodu, podívejte se třeba sem.
sepsáno v srpnu 2009
 fotky z Květinového festivalu na Madeiře si prohlédněte zde 
 
máte-li zájem vidět přednášku o Madeiře, podívejte se sem

zájemcům mohu nabídnout několik typů zájezdů na Madeiru, více zde

zpět na seznam článků

 

Za prasaty na Korsiku

Za devatero horami, devatero řekami a devatero dálnicemi leží uprostřed hlubokého moře Smaragdový ostrov. Ostrov zvaný Korsika. Oplývá mnohými přírodními krásami – o těch ale dnes řeč nebude.
 
Kromě přírodních krás vyniká ostrov ještě dalším jedinečným fenoménem. Tím je značné množství polodivokých korsických prasat. Na území velkém asi jako bývalý jihočeský kraj, jich žije podle odhadů místních něco mezi 45 až 60 tisíci. Vzhledem k tomu, že na ostrově žije něco kolem Polodivocí čuníci v korsické přírodě260.000 obyvatel, připadá tak jedno prase zhruba na pět Korsičanů.

Napůl pašík, napůl divočák

Kdy se na Korsiku první prasata dostala, to se asi už nikdy nedozvíme. Předpokládá se, že původní divoká prasata žila na ostrově už před příchodem tvora, který sám sebe nazývá Homo sapiens. Zcela jistě na Korsiku část prasečí populace dovezl člověk, který se začal na ostrově postupně usazovat od mladší doby kamenné až do současnosti. V minulosti zřejmě častokrát došlo k tomu, že lidem jejich domácí mazlíčci utekli a začali se křížit s původními divočáky. Korsičtí čuníci mají tu zvláštnost, že nejsou vlastně ani zcela divocí, ale ani úplně ochočení. Jsou prostě něco napůl. V jednom stádě tak můžete vidět jak prasata porostlá hustou srstí, tak jedince úplně holé. A samozřejmě i spoustu těch ostatních, kteří jsou právě něco mezi. Sami ostrované je spíš než divoká prasata častěji nazývají Cochon coureurs, tedy doslova „volně pobíhající prasata“. Někdy jim ale také říkají pouze sanglier – jednoduše „prasata“.
 
Korsická prasata patří mezi typické všežravce. Živí se především kořínky různých rostlin, žaludy, kaštany i jinými plody. Příležitostně si však pochutnají i na červech a hmyzu, který vyrývají ze země pomocí svého rypáku. Jsou o trošku menší než jejich příbuzní v kontinentální Evropě, ale i tak dorůstají do hmotnosti 80 – 90 kg. Svině a jejich mláďata tvoří většinou malé stádo, zatímco samci, kteří dokážou překvapivě rychle běhat, jsou samotáři. Samcům také rostou krátké, ale strach nahánějící kly, které používají v boji s ostatními samci v období říje (v listopadu a v prosinci).

Lov a prasečí speciality

Každoročně mezi listopadem a únorem nastávají pro prasata těžké časy. Všichni pravověrní Korsičané strhávají v té době ze zdí puškyKorsické prase rabuje popelnici
a vyrážejí do zalesněných horských údolí na lov. Lov prasat je na ostrově oficiálně omezen pouze na tyto měsíce, v některých oblastech jsou ale ilegálně lovena i jindy. Odhaduje se, že v rukou lovců každý rok skončí kolem 10.000 kusů prasat.
 
Ze zabitých čuníků se připravují některé vyhlášené speciality. Právě na prasatech je založena výroba vynikajících korsických uzenin – charcuteries – která se v průběhu času stala doslova druhem umění. Korsické vepřové získává svoji zvláštní výraznou chuť právě ze žaludů a kaštanů, kterými se čuníci živí. Velmi výrazné chuti i specifické vůně je dále dosahováno tím, že uzeniny jsou často zpracovávány „studenou cestou“ bez tepelných úprav. Tomu také odpovídá jejich vzhled – většinou vypadají jako neforemné, plesnivé a smradlavé kusy něčeho, co kdysi dávno možná bylo salámem. Jak vůně tak tento specifický vzhled mohou středoevropského návštěvníka odradit od případné konzumace již v samém počátku. Nutno ovšem přiznat, že pokud překonáte prvotní odpor, chuť je opravdu delikatesní.
 
Prakticky všude na ostrově je možné se setkat s téměř neskutečnou nabídkou těchto „prasečích“ produktů. Ať již je to vyuzená šunka prisuttu, vepřové podlouhlé tmavé uzené játrové párky figatellu či fitonu, které se jí buď vychlazené nebo grilované, velmi kořeněná klobása salamu, uzené vepřové lonzu či oblíbená místní specialita s názvem fromage de tete („sýr z hlavy“) – okořeněný prasečí mozeček. Kdo neochutnal, nepochopí!
 
Prasata můžete na Korsice vidět úplně všude. Prohánějí se zcela volně porosty macchií, borovicovými i bukovými lesy, bývají vidět v blízkosti písečných pláží na mořském pobřeží, stejně jako poblíž horských vesnic. Jednou jsem dokonce pozoroval skupinku několika čuníků
u ledovcového jezera vysoko v horách. Nejčastěji je však možné je spatřit podél horských silnic a cest ve vnitrozemí ostrova. 

Čuníci versus motoristé

Jedním z takových míst, kde se prasata zdržují v hojném počtu je nejrozlehlejší korsický les Forêt de Valdu Niellu. Několikrát jsem projížděl tímto lesem po asfaltce vedoucí vzhůru na sedlo a čuníci nikdy nezklamali – byli tu vždy v hojném počtu. Pobíhali kolem silnice i přes ni osamoceně i ve větších stádech. Párkrát jsem zažil, že pobíhali nebo dokonce leželi přímo uprostřed silnice a jak se zdálo, přítomnost aut nebo lidí jim vůbec nevadila. V takovém případě často nepomáhá ani troubení. Musíte prostě počkat, až se prasata uráčí silnici vyklidit.
Prase u autobusu na sedle Col de VergioStojíme na nejvyšším silničním horském sedle ostrova – Col de Vergio ve výšce 1.477 metrů. Je to místo, kde se s oblibou zastavují nejen turisté, ale i prasata. Bývají zde vidět, jak vybírají popelnice u cesty, do nichž lidé vyhazují zbytky jídla. Často se promenádují v těsné blízkosti lidí a vyloženě čekají, že dostanou něco na zub. Právě tady jsem před pár lety zažil, že nám jedno takové přidrzlé prase vběhlo předními otevřenými dveřmi do autobusu. Čtyři silní chlapi měli pak co dělat, aby ho vůbec vytlačili ven.

Svině útočí

Ne každé setkání s korsickými prasaty však končí takto úsměvně. Vzpomínám si na jedno krásné letní odpoledne před několika lety, kdy jsme po náročném výstupu a sestupu uprostřed korsických hor odpočívali u horské chaty Asinao. Jeden z účastníků naší výpravy si na travnatém palouku nachystal svačinu, pak vstal a šel si do nedaleké chaty koupit pivo. Vzápětí se ozval hurónský výkřik: „Bacha na tu svini!“. Ale to už se z nedalekého křoví vyřítilo prase, popadlo odloženou svačinu a začalo s ní zdrhat. Chvíli jsme se ho pokoušeli honit, pak jsme po něm házeli kamením, ale marně. Nepomohly ani nadávky, ani kamení. Jídlo bylo nenávratně pryč.
 
Před časem jsem zažil historku ještě dramatičtější. Dala by se doslova nazvat „prasečí útok“. Té noci jsme tábořili u horské chaty Petra Piana. Bylo poměrně větrno a po celou noc vítr v pravidelných intervalech lomcoval tropikem u stanu. Kolem půl druhé ráno se ze sousedního stanu náhle ozval vyděšený pokřik. Dvojice, která v něm spala, zjistila, že mají půlmetrovou díru v tropiku a chybí jim jeden z batohů, které si pod něj do předsíňky stanu na noc uložili. Vyběhli jsme ze stanů a s baterkou v ruce se snažili chytit vetřelce. Asi o 10 metrů dále jsme ho spatřili – korsické prase! Batoh ležel hned u něj. Na boku byl rozpáraný a většina proviantu na následující dva dny pochodu v horách sežrána. Čuník zkonzumoval prakticky všechno, nejen pečivo a sušenky, ale i sáčkové polévky, těstoviny a předvařenou rýži. Dotyčná dvojice se pak do čtyř do rána bavila zašíváním batohu a roztrženého tropika stanu.
 
Takže až pojedete někdy na Korsiku, dávejte si na ty svině pozor!
 
sepsáno v září 2006
 
Máte-li zájem vidět přednášku o Korsice, podívejte se sem.
 

Do nitra Verchojanských hor

Už třetí den putujeme divokými, liduprázdnými horami Verchojanského pohoří. Je to zvláštní pocit, vědomí, že se člověk musí spolehnout jen sám na sebe, že mu tady vůbec nikdo nepomůže, i kdyby bylo nejhůř. Mobilní signál tu nefunguje a nejbližší městečko, asi desetitisícová Chandyga, je odtud vzdálená více než 300 km. Na ruské poměry je to ale jen kousek. Inu, velká země.

Naší skupinku tvoří šest lidí: tři Češi, jedna Slovenka a dva ruští přátelé. Zbytek naší výpravy zůstal v „basecampu“ na soutoku řek Dyby a Menkeče. Poslední záchvěv civilizace – dva opuštěné čumy (stany připomínající indiánská teepee) – jsme nechali za sebou již včera kolem poledního. Jejich obyvatelé, kočovný kmen sibiřských Evenů, jsou včetně svých sobů, kteří představují jejich největší majetek, v některém jiném údolí tohoto bohem i lidmi zapomenutého pohoří. Vrátí se sem možná za měsíc, možná na podzim, ale možná také až napřesrok.

Cestou necestouV nitru Verchojanských hor

Cesty zde prakticky neexistují. Ta nejschůdnější vede údolím horských řek či potoků, kde se musí neustále brodit, popř. jít přímo korytem potoka. Prvních asi deset brodů jsme ještě počítali, pak nás to přestalo bavit. Denně tímto způsobem brodíme 20 až 30 krát. Voda nám sahá většinou do půli lýtek, ale na pár místech byla až do pasu. Zpočátku jsme měli ještě snahu se vyzouvat a brodit naboso nebo v sandálech, ale jednak to dost zdržuje a jednak máme po jediném dni stráveném v divoké a vlhké horské tajze tak promáčené boty, že nakonec brodíme v nich.

Ve vyšších horských polohách se pak dá pohybovat plochými, většinou travnatými údolími, kde člověk zakopává každou chvíli o vysoké podmáčené drny. Šplhat po hřebenech zdejších hor natěžko s batohem na zádech, jak jsme zvyklí z evropských hor, je prakticky vyloučené. Všechny okolní brdky, kopce i hory jsou tvořeny sypkou břidlicovou sutí, často navíc také podmáčenou, která ujíždí při každém kroku. Poté, co jsme si to na jednom ze zdejších kopců vyzkoušeli na vlastní kůži, nám tato zkušenost úplně stačila. V praxi to znamenalo vyškrábat se pět kroků nahoru a tři jsme z toho sjeli zpátky dolů, pět nahoru a tři dolů, ... A tak pořád dokola. Nejsme přece masochisti!

Většina zdejších vrcholů a kopců také nemá žádná jména. Na topografických mapách bývá uvedena ještě tak kóta s nadmořskou výškou. Pokud si tedy člověk na některý z těchto vrcholků vyškrábe, zdá se, že si ho může pojmenovat zcela dle libosti.

Směr dolina Suntar

Procházíme dolinou Koltako. Před námi je další brod. Za ním pokračuje podmáčená louka a lesní porosty horské tajgy. Tu zde tvoří z více než 90% porosty modřínu sibiřského (Larix sibirica), zbytek doplňují většinou břízy a zakrslé vrby. Les není velký, ale i tak je plný jedlých hub. Je jich tolik, že by se daly sbírat doslova hráběmi. Do zásoby je však nesbíráme. Stačí jednoduše přijít, porozhlédnout se trochu kolem a za chvíli jich máme plný ešus.

Po několika dalších hodinách pochodu a mnoha dalších brodech se údolí o trochu zužuje a místy se objevují i skály, které končí strmě nad řekou. Mezi skalami zahlédneme v dálce se cosi bělat. Když přicházíme blíž, vidíme, že to je docela silná vrstva ztvrdlého sněhu a Mrazová kotlinanamodralého ledu, která pokrývá značnou část údolního dna.

„Éto naléď“ prohlašuje Ivan Ivanič, vůdce naší skupiny a znalec zdejších hor.

Řeka Koltako se tu zařezává mezi vystupující skály a vytváří zde typickou mrazovou kotlinu, ve které se udržela asi metrová vrstva sněhu a ledu z minulé zimy až do teď, do poloviny srpna. Na svazích okolních hor je teplota vyšší, neboť tam není po sněhu ani památky.

Za mrazovou kotlinou šplháme do skalnatého svahu a na jeho zalesněném vrcholku chvíli odpočíváme. I když máme dnes za sebou už dobrých 20 km pochodu, musíme pokračovat dál. Překonáváme les, obcházíme skály a opět sestupujeme na dno údolí. Brzy však údolí opět opouštíme a pronikáme do temné, místy téměř neprostupné horské tajgy. Prý tak našim z věčného brodění rozmočeným nohám ušetříme pár kilometříků, než údolí vyústí do mnohem většího, širšího údolí řeky Suntar.

Celé odpoledne bylo dost zamračeno, chvílemi to vypadalo dokonce na déšť. Teď v podvečer se nad západním obzorem rozjasnilo a šikmé paprsky zapadajícího slunce pronikly do úzké trhliny mezi mraky a téměř neskutečně začaly osvětlovat horský hřeben před námi. Je to úchvatná podívaná. Barvy dosahují všech odstínů žluté, oranžové až červené. Na ozářeném hřebenu před námi se cosi bíle zatřpytilo. „Pasmatritě, éto góra Palatka“ ukazuje tím směrem Ivan Ivanič. Celý pohled na nasvícený vrcholek s ledovou čepicí trvá jen chviličku, slunko již pomalu zapadá, ale i tak je to nádhera.

Les střídající se s občasnými mýtinami náhle končí a před námi se v podvečerním šeru objevuje veliká travnatá pláň. K mému velkému údivu není vůbec podmáčená a nejsou zde ani velké drny, přes které jsme klopýtali ještě před chvílí. Jsme v dolině Suntar. Pokračujeme ještě asi čtvrt hodiny proti proudu řeky a u jednoho z bočních přítoků Suntaru již téměř za úplné tmy, rozděláváme na písčitém podloží oheň a stavíme stany.

Je libo jakutský ženšen?

V třílitrové, napůl zrezlé plechovce od barvy, kterou Víťa našel bůhvíkde, bublá nad ohněm ruská zavarka – černý čaj obohacený o nakrájené kousky kořene jakutského ženšenu. Tato rostlina, někdy též nazývaná „koren zalatoj“ (Rhodiola rosea), je podle vyprávění našich ruských kamarádů přísně chráněná, ale protože je dobrá a zdravá (hlavně prý na potenci a pak na všechny možné i nemožné choroby, na které si člověk jenom vzpomene), nikomu z nich nevadí, že ji vytrhne a její kořen nakrájí do čaje. Pravda je, že čaj takto ochucený má mnohem lepší chuť, než kdybychom ho pili samotný. Česky se rostlina jmenuje Rozchodnice růžová a o tom, že naši ruští přátelé s jejími účinky ani moc nepřeháněli, se můžete dočíst např. tady.

Z lovu rybDlouho do noci pak posedáváme na dosah sálajících plamenů, vaříme večeři a bavíme se o zítřejších plánech. Ivan Ivanič chce se zájemci přebrodit řeku a jedním bočním údolím se pokusit dostat co neblíže pod ledovec hory Palatka, jejíž jméno v překladu znamená Stan. Je to lákavé, ale bolest v achilovce, kterou trpím už od včerejšího odpoledne, mi velí zůstat a udělat si odpočinkový den. Škoda, kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám … Po další várce čaje se všichni ukládáme k zaslouženému odpočinku.

Hurá na ryby

Nazítří brzy ráno vyráží malá skupinka vedená Ivanem Ivaničem nalehko proti proudu Suntaru a pak dál pod Palatku. V táboře zůstáváme jen Víťa a já. Chystáme dostatek dřeva na oheň, rozmotáváme a zase skládáme sítě na lovení ryb a pak vyrážíme proti proudu řeky k několika hlubším tůním vyzkoušet své rybářské štěstí. Máme s sebou i udici a po několika minutách se na konci vlasce třepotá první chycený lipan. Během necelé hodiny jich ulovíme asi šest.

Jiným způsobem rybolovu je lov do sítě. Dá se využít hlavně na jezerech nebo v hlubších tůních řek. Je to jednoduché. Jeden konec sítě upevníte na jednom břehu a s druhým koncem opatrně přebrodíte (nebo přeplavete) na druhou stranu. Po hodině anebo třeba až druhý den síť vytáhnete na břeh. Většinou v ní pár ryb uvízne.

Ryby, podobně jako houby, patří k příjemnému zpestření našeho dost jednotvárného jídelníčku, který už asi týden tvoří hlavně čínské nudlové polévky obohacené hrstí sucharů. Z tohoto důvodu jsme se vyhecovali a vyzkoušeli snad všechny možné způsoby úpravy ryb. Jedli jsme je pečené, vařené, uzené, nasolené, připravovali jsme rybí polévku a dokonce i pomazánku ... 

Hora jiskřivých výhledů

Asi po dvou hodinách mě rybaření přestává bavit a rozhoduji se, že přeci jen podniknu alespoň krátký odpolední výlet. Víťa zůstává u ryb a v blízkosti tábora, a tak vyrážím sám. Jako cíl jsem si vybral nevelký, osamocený horský hřbet, který se tyčí přímo nad naším táborem. Spíš ze strachu než z nutnosti překonávám poměrně rychle hustý pás horské tajgy. Co kdybych tu náhodou narazil na medvěda. Našel jsem si sice pořádný klacek, který používám jako hůl, ale moc účinná zbraň by to proti největšímu dravci tajgy asi nebyla. Konečně je Nad dolinou Suntarpřede mnou svah kopce. Pomalu se škrábu sypkou, pod nohama ujíždějící sutí vzhůru. Dva kroky vzhůru a jeden dolů. Les pomalu končí a objevují se první výhledy. V suťové stráni roste několik keříků obalených červenočernými kulatými plody velkými asi jako angrešt. Je to divoce rostoucí druh meruzalky. Místní tomuto keři i plodům říkají jagóda a je to v podstatě prapradědeček dnes vyšlechtěných angreštů a rybízů. Plody chutnají výtečně a v tajze jsou výborným zdrojem pro doplňování vitamínů.

Konečně stojím na úzkém hřebínku, který vede ještě kousek výš na jakousi náhorní plošinu. K mému překvapení jsou zde nahoře na plochém vrcholu malé rašelinné tůňky. Při pohledu zpět zůstávám stát jako přikovaný. Jsem fascinován. Dnes je po několika dnes zase krásné počasí a výhledy jsou naprosto dokonalé. Pode mnou se dodaleka táhne horskou tajgou porostlé a temně zelené údolí mohutné řeky Suntar, jen tu a tam přerušované o poznání světlejšími plochami podmáčených luk. V samotném závěru údolí, několik desítek kilometrů odtud, vystupuje nad obzor mohutný ledovcový masiv hory Berill (2.934 m). Přímo naproti mně se nad údolím Suntar ostře rýsuje ohromný zerodovaný hřeben hor, na jehož nejvyšších vrcholcích jiskřivě září několik dalších ledovců. Zcela jasně je vidět typický trojúhelníkovitý vrchol hory Palatka (2.796 m), pod kterou dnes vyrazil zbytek skupiny. O kus dál vystupuje i zaledněný masiv nejvyšší hory Verchojanské vysočiny, 2.959 metrů vysoká Mus-Chaja. Sedám si na zem, mezi kameny porostlé lišejníky a dobrou půlhodinu se prostě jen tak kochám. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. V duchu – úplně sám pro sebe si tuhle horu pojmenovávám na „Horu jiskřivých výhledů“.

                                                                   Sepsáno v lednu 2004

Máte-li zájem vidět přednášku o Jakutsku, podívejte se sem.

zpět na seznam článků

 


Jak (ne)odjet z Bělehradu

 „Tak tohle jsem ještě nezažil!“ cedím vztekle mezi zuby, ale pak chtě-nechtě (spíš nechtě než chtě) vytahuji z kapsy poslední drobné a přistupuji k okénku. Za příslušnou částku dostávám od pokladní malý, umělohmotný šedivý žeton ve tvaru mince. Asi o 10 metrů dále si žeton odebírá malý, ale o to více důležitý mužík v uniformě a konečně nás pouští skrz železnou branku na perón autobusového nádraží v Bělehradě. „Ještě, že jsme neutratili všechny peníze v hospodě, jinak bysme se domů asi nikdy nevrátili!“.
 
Mezinárodní autobusové nádraží v hlavní metropoli Srbska se tak může pochlubit zajímavým unikátem. Každý cestující, který chce odtud odjet, musí totiž kromě jízdenky zaplatit navíc specielní vstupné do vnitřních prostor autobusáku. Nic vám nepomůže, že se oháníte platnou jízdenkou na autobus v ruce. Dokonce ani tehdy, když ji máte koupenou již měsíc dopředu a z České republiky jako my. Kdo nezaplatí, neodjede! Cena této „propustky“ na jednotlivce činí v přepočtu cca 22 Kč. 
 
Co říci závěrem? Nejde o těch pár korun, ale o princip. Nikdo nás na to dopředu neupozornil (dokonce ani ta pěkná, milá slečna, která nám ještě v ČR v kanceláři EUROLINESU prodávala měsíc dopředu lístky), v žádném průvodci se to nedočtete. Takže až pojedete někdy autobusem z Bělěhradu, nechte si rozhodně v kapse nějaký ten drobák navíc.

                                                                                   Sepsáno v zimě 2004

zpět na seznam článků


Vlakem po Srbsku a Černé Hoře

Po 24 dnech strávených v Černé Hoře přejíždíme nočním rychlíkem z Mojkovace do Bělehradu. Už předtím jsme několikrát po téhle jediné černohorské železnici cestovali, ale vždycky jen na kratší vzdálenosti, tak kolem 2 hod. jízdy a vždycky přes den.
 
 „Pojď, vlezeme si do nekuřáku“, navrhuji. Vlak je narvaný k prasknutí, a tak s povděkem zaujímáme místa v uličce napůl sedíc a napůl se bokem opírajíc o vlastní bágly. V této skrčené poloze doslova přetrpíme následujících osm hodin.
 
Cesta do hlavní metropole Srbska byla příšerná. Vůbec jsme se nevyspali. Zbylou mezerou v uličce se co chvíli prodíral někdo tam a po chvíli zase zpátky. Nejhorší ale pro nás bylo zjištění, že skoro všichni cestující ve vlaku zcela bez mrknutí oka a bez ostychu kouří. Náš vagón je přesycen cigaretovým dýmem tak, že by se dal krájet. Nepomáhá ani občasné větrání. Co chvíli se otevřou dveře některého z kupé a z jeho útrob se na chodbičku vyvalí nová dávka bělavého dýmu. Asi 40-ti letá paní, která postává v uličce vedle nás, se v pravidelných intervalech dusí záchvatem neustávajícího tuberáckého kašle. Vždycky, když ji to na chvíli přejde, zapálí si další cigárko. Ve vlaku ale nekouří jen cestující. Často tu můžete vidět, jak si v nekuřáckém vagóně klidně zapálí i průvodčí.
 
Ve snaze přiblížit se západní Evropě, přijali Černohorci už v roce 2002 zákon, který zakazuje kouření na veřejných prostranstvích, v čekárnách, ve vlacích, apod. Realita je ale jiná - ryze balkánská. Jestli jste nekuřáci tak jako já a chystáte se do těchto končin, jezděte na delší vzdálenosti radši autobusem, anebo si přibalte plynovou masku. 
 
Pokud chcete vidět přednášku o Černé Hoře, podívejte se sem.
                                                                 Sepsáno v zimě 2004
 

Komentáře

14.10.2016
• anonym  |  14.10.2016 09:22:50  |  IP: 147.32.---.---
Nový vzkaz
nick  
text
 
 
975-4dva  =  
Vyplňte kontrolu proti SPAMu.
TOPlist

© Milan Jána 2008 - 2017, Tel.: +420 732 240 685, e-mail: tulaknacestach@atlas.cz
žádná část tohoto webu nesmí být kopírována, převzata ani jinak prezentována bez písemného souhlasu autora

aktualizováno: 20.03.2017 23:50:43
Cestovatelská anketa

Cestujete rádi a často?

zobrazit výsledky
Přidejte se a sdílejte
Kalendář událostí
05.04.2017
- 16.4. 2017
Budu průvodcovat turisticko-poznávací zájezd s nejkrásnějšími jednodenními túrami po kanárském ostrově "věčného jara" - Tenerife. Poznáme skalní města, vřesovcové lesy, barevnou vulkanickou poušť, hluboké soutěsky i rozervané útesy nad Atlantikem. Bonbónkem zájezdu bude nepříliš náročný 2-denní výstup na nejvyšší horu ostrova, Kanárů, Atlantiku i celého Španělska Pico del Teide.
Google překladač